Difficultates - Krev Harpie

Termíny zkoušek a slavnostního vyřazení už byly stanoveny a čekalo se jen na to, až přeběhnou dny na to správné datum. Všehovšudy jim zbýval něco přes měsíc.
Hermioniny stále se měnící nálady už nabraly na dost vysokých obrátkách a Ron už toho měl tak akorát dost.
„Hermiono! Co to s tebou je! V jednu chvíli si někdo úplně jiný a pak se hned omlouváš! Přestávám na to bejt zvědavej!“ vyjel na ni jednou v nebelvírské místnosti.
„Rone… Já, promiň…“
Ron plácl rukama v jasném gestu.
„Vidíš! A znova! Pořád dokola!“ řekl a naštvaně odešel.
Harry seděl na pohovce a nějak se do jejich rozhovoru nemotal. Jakmile Ron zmizel, sedla si k němu Hermiona a vypadala dost sklíčeně.
„Hermiono trápí tě něco?“ zeptal se starostlivě. Dívka sedící vedle něj, jako by se chtěla nadechnout a se vším se mu svěřit, ale nakonec se na něj podíval někdo úplně cizí. S pohledem, který neznal…
„Co tě to zajímá! Hleď si svýho!“ vyjela na něj.
Harry se na ní překvapeně podíval.
„Mio, chci ti pomoct…“
„Harry…“ řekla zoufale, jako by z posledních sil.
„Copak se děje? Mě to můžeš říct…“ řekl jí opatrně.
„Přestaň se mi už konečně plést do života!“ křikla na něj i když před chvílí to vypadalo, jako že ho prosí o pomoc, teď ho odmítá.
„Nemůžu ti pomoct, když mi to nedovolíš!“ řekl Harry a odešel do chlapeckých ložnic za Ronem.
Byla už tma a po večerce a ona zůstala sama.
Zrychleně dýchala a děsila se sama sebe.
Co se to děje…? Ptala se pořád sama sebe…
Nemůžu ti pomoct... došla jí Harryho slova. Vystřelila z místnosti jako šíp a mířila do sklepení. Všechno jí to docházelo.
Cítila, jak jí běh bere sílu, ale nemohla zpomalit. Bylo už příliš pozdě. A vzápětí jí došlo, že už vlastně nechce nikam jít, chceš zůstat na místě…
NE zazněl hlásek v její hlavě Jdi dál! Přikázal jí a přese všechno šla, ale její kroky byly čím dál tím těžší…
Skoro se doplazila k jeho kabinetu a z posledních sil zaklepala. Chvíli se nic nedělo, ale později zaslechla kroky, které se k ní blížili stejně jako myšlenka, že ještě není pozdě.
Profesor vyšel ze dveří a rozhlédl se, nikde nikdo a v tom spatřil ležící dívku před jeho dveřmi.
Byla celá prochladlá, třásla se a potila.
Rychle se k ní shýbl
Vždyť to je… uvědomil si.
Chytla ho za hábit, aby měla jistotu, že jí slyší.
„Krev harpie! Krev harpie!“ opakovala naléhavě a potom ztratila vědomí. Ovšem jen na chvilku. Protože potom oči do široka otevřela a ječivě se začala smát.
Snape nezahálel, vše pochopil. Vyslal na ni poutací kouzlo.

Hermiona otevřela oči. Byla na ošetřovně.
Vedle její postele seděl Harry a Ron.
„Hermiono…“ vydechli oba úlevně. Ron se hned zvedl a běžel pro madam Pomfreyovou.
Harry k ní přiklekl a chytil jí za ruku.
„Co to vyvádíš?“ zeptal se jí s úsměvem.
„Co se stalo?“ položila mu místo odpovědi další otázku.
„No my vlastně nevíme, ale určitě za všechno může Snape!“ řekl naštvaně Harry.
„Jak to myslíš?“
„Vzal si tě osobně na starost. Dokonce jsem slyšel, že mu i někteří profesoři vyčítají, že tě málem zabil. Prý svou nedbalostí. Nic konkrétního nevím…“ pokrčil rameny.
Než se stihla zeptat na cokoliv dalšího přiběhl Ron s madam.
„Konečně jste se probudila…“ řekla spokojeně a okamžitě jí začala měřit teplotu.
Hermiona se chtěla pohnout, ale zjistila, že to nejde, že jí něco brání.
„Proč jsem připoutaná?!“ zeptala se rozrušeně.
„Nařízení profesora Snapea…“ odpověděla jí madam Pomfreyová.
„Ale proč?“ chtěla vědět Hermiona.
„Mě se slečno Grangerová neptejte. Nechte si to pro profesora, až Vám přijde dát lék…“
„A proč mi ho nedáte Vy?“
„Protože já s tak pokročilými lektvary nerada pracuji, obzvlášť je-li tu na ně odborník…“
„Přijde o půlnoci. Lék se musí podávat na rozhraní starého a nového dne…“ řekla jí madam Pomfreyová a potom začala vyhánět kluky ven.
„Do té doby Vám doporučuji ještě spát!“ dořekla a sama zmizela.
Nemohla uvěřit tomu, že je spoutaná na ošetřovně… Snažila se usnout, ale podařilo se jí to až za dlouho. O to horší bylo probuzení. Někdo s ní třásl.
Leknutím se probudila a dívala se Snapeovi do tváře.
„Tak je pravda, že jste vzhůru…“ konstatoval suše.
„Rozvažte mě!“ vystřelila na něj, když viděla, jak se zamračil dodala: „Prosím! Už necítím ruce…“
Snape se chvíli rozmýšlel, potom sklonil hlavu a pomalu jí začal sundávat pouta.
Když se napřímil osvítilo světlo celý jeho obličej.
Přes pravou tvář měl docela táhlý škrábanec.
Hermiona si třela ruce, aby je prokrvila. Podívala se na jeho tvář. Nevzpomínala si na nic, ale bolest v pravé ruce jí odpověděla na vše.
Seděl na židli vedle její postele a připravoval lektvar. A v u chvíli Hermiona udělala něco neuvěřitelného pro ni i pro něj.
Opatrně prsty přejela po již zaschlé ráně na jeho tvář.
Snape se zastavil, jako by do něj uhodil blesk.
„Co to?“ vyhrkl překvapeně.
Hermiona poplašeně stáhla ruku.
„Omlouvám se… Za ten škrábanec…“ řekla potichu.
„A děkuji…“
„Za co?“ zeptal se Snape.
„Za to, že jste mi pomohl…“
„Dělám to jen proto, že je to má povinnost. Udělal jsem chybu. Mělo mi dojít dříve, že se Vaše krev smíchala s krví harpie, kterou jste měla za trest přelít do jiné nádobky a že posilňující lektvar jen znásobil účinky, které mohly být fatální…“
„Uvědomila jsem si to, až příliš pozdě…“
„Brzy na to, aby to šlo zvrátit…“ odpověděl Snape a ač to bylo neuvěřitelné, zněl jeho hlas pochvalně.
„Cítila jsem, že se něco děje, ale nedokázala jsem přijít na nic z čeho by to mohlo být. Byla jsem najednou tak jiná…“ řekla nahlas.
Snape vypadal, jako by ho její výlevy nezajímali a nebo jako by na něco vzpomínal a jí asi došlo na co.
„Omlouvám se… Nikdy bych, já nikdy to neřekla, kdybych…“ začala se překotně omlouvat, ale Snape jí přerušil.
„Mlčte! Já vím! Tohle vypijte…“ řekl a podával jí pohár, zatímco se díval na hodiny.
„Myslím to vážně. Vím, že to co jsem Vám řekla, ani posedlost nespraví, ale-…“
„Sakra pijte!“ sykl na ní, když viděl, jak už se ručička přetáhla přes dvanáctku.
Vypila to na jeden lok, měla takovou žízeň a lektvar měl i nasládlou chuť.
Jakmile tak udělala Snapeova přítomnost už nebyla nutná. Zvedl se a chtěl odejít, ale zastavila ho chytnutím za ruku.
Udiveně se podíval na to podivné spojení a potom na ni.
„Zachránil jste mi život… Díky…“ řekla mu.
Nic na to neodpověděl, jen přikývl a pak se lehce vyprosti z jejího sevření.
Dál už nemělo smysl, aby jí spoutával. Než stihl dojít ke dveřím slyšel tlumené a pravidelné oddechovaní. Otočil se a viděl, že spí. Maličkou chvilku se díval na ten klidný obličej a potom na dálku zhasl kouzlem jedinou svíčku, která stála na jejím nočním stolku. Její tvář se zahalila do měsíčního světla a on opustil ošetřovnu.